O „Škůdcích“

Občas si prohlédnu témata na „permakulturních kanálech“ a jedna věc se tam opakuje stále a stále. Je to téma „ŠKŮDCI“. Tak bych se ráda na toto téma podívala z poněkud jiného (svého) úhlu pohledu.

Slovo „ŠKŮDCE“ pochází od slova škodit. A škůdce tedy působí škodu. Ale komu a na čem? V naše zahradnickém, zahradním, luční, polním, lesním, zeleninovém a ovocném světě permakulturníků jde většinou o škodu na ROSTLINÁCH. A kdo tu škodu vlastně má? A tady je jádro pudla, my myslící lidé si myslíme, že ta škoda je způsobena NÁM! Ale nám se ve skutečnosti nic neděje, jen přišel nějaký druh, kterému se zalíbily podmínky na nějakém kousku „našeho“ pozemku a najedl se (někdy doslova sežral co našel). A protože tam byla hojnost potravy, kterou má rád, byl tak nadšený, že se neudržel a musel se honem rychle začít pářit a rozmnožovat, aby zajistil svým genům co nejvíce následovníků. A proč honem rychle?

No, protože v přírodě je to zařízeno tak, že všechno se děje v cyklech. Různé druhy živočichů, tvorů atd. jsou v potravním řetězci potravou někoho jiného, a ti jsou potravou zase někoho jiného, a i ten největší predátor jednou zhyne třeba na věk a stane se potravou těch nejmenších živočichů, kteří ho rozloží atd. atd. A proč honem, honem? Honem, než na to přijde nějaký predátor a zatípne pověstný tipec tomu neřízenému množení tím, že si sám nacpe břuch (nebo co tam má). (Trochu mimo téma mě teď napadlo, jak asi vypadá břuch otakárka fenyklového?).

„Škůdci“ tedy ve skutečnosti v přírodě neexistují. Existují jen druhy, které mají na konkrétním místě vhodné podmínky (potravu) a zároveň nemají na konkrétním místě v konkrétním čase přirozeného predátora ve vhodném množství, a tak se přemnoží. „Škůdce“ je označení tvora, který nám papá to, co bychom rádi spapali my teď nebo později. Je to vlastně jen „jídelní“ konkurence. „Škůdce“ se objevuje tam, kde je narušena přirozená rovnováha většinou lidskou činností.

Vezměte si třeba u myslivců termín „škodná“. To je to stejné. Je to třeba liška, nebo jiný predátor, který myslivcům loví zajíce, koroptve, vysokou atd. a ujídá jim jejich dobrůtky, které by si mohli dát „se zelím“ nebo „s šípkovou“.

Takže slovo „škůdce“ bychom měli ze svých perma slovníků vyřadit.

Jak tedy nahlížet na to, když najdeme na „svém“ pozemku přemnožený druh?

V každém případě je potřeba na situaci nahlížet jako celek a na přemnoženého tvora jako na NÁSLEDEK a radovat se. Do zahrady zavítal nový tvor, který tu doteď nebyl a hurá, přiláká dalšího jiného nového tvora/predátora. Je potřeba se rozhlédnout a nějakou dobu pozorovat, co je příčinou. Většinou jde o narušení místní rovnováhy a/nebo nedostatečnou pestrost.

Je potřeba nezapomínat na to, že to je momentální stav, který se každou vteřinu mění. Tedy už jen tím, že plyne čas, tak se to vyvíjí samo.

Klasická ukázka je například vytvoření zeleninových záhonů na louce. Louka byla sekána a byla na ní přirozená rovnováha. Byly vytvořeny záhony, které narušily existující rovnováhu. Teď je tam něco jiného, více vlhkosti, více humusu a také spousta zajímavých zelenin. Jsou křupavé, čerstvé, prostě ideální lákadlo.

Tvořila jsem zeleninové záhonoviště dvakrát na různých místech a průběh byl vždy stejný. První rok šlo všechno nádherně a následující dva až čtyři roky byly o tom, že se na záhonech vystřídaly v přemnožení různé druhy breberek a plžů. Pátým rokem už byla situace vyvážená a uklidnila se. Jediné, čím jsem mohla situaci podpořit bylo, že jsem udržela ruce v kapsách a nepodlehla potřebě mé mysli to řídit a řešit. Prostě jsem jen čekala, až se to vyřeší. Protože kdybych se sama postavila do role predátora, který odstraňuje přemnožené druhy, nikdo jiný by nedorazil, aby to řešil za mě. Tedy opět je to o tom zjistit, co dělám zbytečně navíc.

Třeba boby byly první dva měsíce úplně černé a obsypané mšicí bobovou. Nechala jsem to být a v době sklizně už tam nebylo skoro nic – tedy skoro žádné mšice, boby ano. Byla to investice do budoucnosti. „Mšicí raut“ přilákal nějakého predátora, který přemnoženou populaci omezil a usadil se v blízkosti záhonů. Ani nevím, kdo to byl. V příštích letech nebude mít mšice bobová šanci. Ano, ona tam bude, ale už se nepřemnoží.

To stejné se mi dělo se mšicemi na švestkách. Jeden rok jsem to úplně nechala bez ošetřování a od té doby mám klid. Mšice sídlí na zimolezech, kde mě nijak nevadí a udržují slunéčka sedmitečná v blízkosti.

Za mě se nejde při zakládání zahrady vyhnout těmto přemnožujícím situacím. Je to prostě součást vytváření pestrosti. Když mám na zahradě brukvovité rostliny, logicky to láká jejich požírače, ale pokud tam mám dostatečnou pestrost, tak tam číhá někdo další, komu chutnají třeba vajíčka, larvy nebo dospělí požírači. Je potřeba chvíli počkat, až někdo „dorazí“.

A jak tedy podle mě dosáhnout pestrost? Pomalu, ale jistě. Prostě to nějakou dobu trvá, než všichni ti tvorové budou přilákáni do zahrady a budou tam mít vhodné podmínky. Já osobně mám zkušenost, že je potřeba alespoň 5 let na nějaký rozumný základ. Živočišnou pestrost tvoří rostlinná pestrost a pestrost stanovišť.

Vše, co nabízí naše země, má svůj důvod. Všechny přírodní a přirozené děje a procesy se dějí samy od sebe bez lidského přičinění. To jen naše pyšná lidská mysl má potřebu do všeho zasahovat a celé to „lépe“ řídit, místo aby se držela v pozadí a jen tu a tam trochu podpořila, tu mírně směrovala a tady lehce pomohla, abychom měli hojnost.

Často, když v lese stojím před obrovským bukem, uvědomuji si, že člověk nemusel udělat vůbec nic, aby tento strom vyrostl. Jsme součástí těchto přírodních procesů ne jejich řidiči.

Tak co myslíte, kdo je na fotkách škůdce a kdo ne?

O tom, jak to vypadá na záhonech v noci je předchozí příspěvek http://oreska.cz/2020/05/27/nocni-zahrada-a-zahradnici/.